Jak se dříve žilo

V dobách, kdy lid byl poután robotou, pole neuměl a nemohl obdělávat, tak jako nyní, dostavoval se krutý host do zmořených vesnic, a to hlad. Tento nevítaný host v některých letech tak řádil, že lidé pro nedostatek peněz a drahotu, aby se alespoň něčím nasytili, kůru ze stromů škrabali a mleli a s roztlučenou ovesnou slámou pekli a pojídali. Také různé trávy vařili a jedli. Byly případy, že lidé i celou chalupu projedli a pozbyli. V takovém těžkém roce byla jedna rolička, jíž se „Pustiny“ říká, prodána za bochníček chleba, aby se majitel ještě jednou najedl, než umře.

Aby k takovým případům nedocházelo, byly za císaře Josefa II. (1780 – 1790) zřizovány okrskové špýchary. Jeden z nich stál v Poličce na Dolním Předměstí.Při zakládání každý občan musel nějakou část obilí do špýcharu zavézt, a když potřeboval, mohl si vypůjčit. Způsob půjčování byl takový – na tehdejší míru na rovno se vypůjčovalo, na vrchovato se o žních vracelo.

Prvotní stavby v obci byly jistě dřevěné. Od každého stavení táhla se nepřetržitě jedna nebo dvě role. Později se některé části obydlí začaly nahrazovat materiálem tvrdším, a to kamenem.

Tehdejší příbytky vypadaly asi takto. Střecha byla došková, někdy šindelová.Stavba roubená z mohutných klád, malá okna opatřená okenicemi. Světnice s dřevěným stropem byla bez podlahy, jen z uhnětené hlíny, stejně tak komora a síň. Kamna nebyla, jen velká pec, do které se přikládalo i ze síně, v ní se vařilo a vše připravovalo. Vaření na takovém ohništi bylo nepohodlné a spojené s mnoha obtížemi. Oheň býval roztopen a hrnek k ohni přistaven. Na zastrkování a vytahování hrnců měli zvláštní vidlice na kolečkách, jimiž se hrnec uchopoval.

Nad ohništěm byla na řetězech zavěšena měděná pánev, na které se pokrmy připravovaly. Až později byla kamna opatřena plotnou, na které se dalo již lépe vařit.Na „futrech“ dveří viselo křesadlo a pod ním ve výklenku nádoba s troudem. Svítilo se loučí, méně lojovou svíčkou. Při louči se předlo, poklízelo, drhnul a třel se len i jiné práce byly konány. Později se svítilo lampičkami, které se skládaly ze střípku skla, na němž bylo máslo nebo lněný olej a v tom položený knot.

Obytné stavení se skládalo ze „seknice“, přístěnku, kuchyně, síně, komory a maštale. Hospodářské stavení z několika chlévů, řezárny a kůlny. U větších stavení byly stodoly zvlášť.

Ve světnici starých stavení visela od stropu tzv. palanda, na kterou se lezlo z pece.Sloužila za lůžka dětem a v neděli jako skladiště všedních šatů, dříve také jako ochrana před vlky.

Pěstovaly se následující plodiny: žito, oves, v menším množství ječmen a jarní žito, hrách a vikev, později brambory a řepa. Bývalo mnoho úhorů, dvou i víceletých. Pěstovalo se mnoho lenu, který se spřádal a tkal na plátno. Byl to jediný zdroj příjmu, protože úroda byla malá. Dobytka se chovalo málo, nebyl dostatek píce, jetel se nepěstoval. I brambor se pěstovalo málo, k jídlu se vařila řepa, neboť i chleba byl nedostatek. Když bylo málo obilí a v době války před příchodem vojska rozsívali sedláci již v zimě obilí na pole na sníh, aby tak alespoň částečně uchránili příští úrodu pro výživu rodiny.

Listina z báně kostela z roku 1779 – opis

„Byla velká bída, velká drahota. Lidé jedli kopřivy, lebedu, místo chleba zábojánek, jináč pokrutiny, jedli kolínka od sekajny, s otrubami mleli a z toho chléb pekli a kaši vařili….. Ze střech byly otrhány došky a skrmeny dobytku. Kradlo se, denně přišlo 40-60 žebráků. Ze šachet se vykopával a jedl zhynulý dobytek, který mnoho padal. Byly z toho velké nemoce. Kdo se roznemohl, byl horký jako oheň.Jako lék užívali něco pro dávení a střelný prach“.

Velice pěkně popsal život na vsi pan Jan Vosmek v roce 1924 v kronice obce Kamenec . „Rolník a dělník zemědělský vstává v létě před pátou, o čtyřech. I před třetí hodinou jsou už sekáči na louce. Užij dne, dokud čas - „Carpe diem“.

Nepromarni ani chvilky. Vzácný to klenot středověké moudrosti uplatňuje se nejlépe u nás v horách. Hospodář s úctou a láskou pohlíží na svoji úrodu a jakkoli byl na poli celý týden, v neděli znovu vše obejde, pohovoří v duchu i nahlas s tou líchou zasetou neb dozrávajícím klasem. A po celodenní práci, když večer je tichý, milý, posedí na lavičce chvíli a vnímá šum přírody či zpěv ze vsi.

V těch večerech zdá se cosi tajemného…“